KPŽ - Orlík Tour Kooperativy

KPŽ - Orlík Tour Kooperativy

Na desátou parkujeme s Lubošem na obrovské louce plné aut. Přestalo pršet, super! Jdeme se rozhlédnout kolem a vyzvednout čísla .... á, tak trochu jiný závod :-) Kde máme týmový stan, maséra, mechaniky, dietologa, mažoretky. Pánové, nezaspali jsme dobu???? 
V 11.30 po malé projížďce stojíme na startu. Nová přilba sedí náramně-to budou výsledky! Luboš si shodou náhod koupil stejnou, dobrý vkus! Koupil lépe, levněji o 300 :-( Zadní kolo stále brzdí, ale věřím svým mechanikům Čudlovi a Doktorovi, že to je jen taková malá dětská bolest po výměně brzdových destiček a že to přejde. Tímto současně děkuji za servis! ... jo nepřešlo, ale už je to zas o fous lepší :-) 
Startovní výstřel, vyrážím, ty dva párky v rohlíku k obědu nebyly nejlepší nápad. Na desátém kilometru dojíždím kolegu Luboše, ale to je asi tak vše na co se zmůžu. Na 15 km mu dávám svolení, aby jel a nečekal na mě. Slibuji, že se mu to na prémiích neprojeví, ... no ještě uvidíme :-) (dal mi 26 min.) Pořád se nemohu ubránit pocitu zhrzelého bikera, startoval jsem skorem na konci startovního balíku a pořád mě předjíždí další a další závodníci. Kde se berou? Sebevědomí jde do háje. Sjezdík na pláž Orlické přehrady pro diváky dávám neuměle, byť z Bezdězu na hluboký písek již zvyklý. Vracíme se po prvním kole zpět na start, dva kmeny přes cestu pro diváky dávám v sedle. Třetí největší, k smutku hecujícího komentátora s mikrofonem a spolupřihlížejících manželek a dětí závodníků nedám, na to nemám! Připravím se, profesionálně seskakuji z kola, rozbíhám se jako na mistrovství světa v cyklokrosu, chci přeskočit jako celebrita! Alespoň tak jako Štybar, avšak kolo na rameno nedám ani nezvedám. To jsem úplně nedoladil, kolo se zaseklo, a tak si tácem češu zuby o kmen. Z tlampačů se ozývá smutně cosi jako, že se závodník Carboch nenechal unést atmosférou a moc se neodvázal :-) .... no, to se nepovedlo, ale alespoň nehodil kapra před publikem, což už ostatně z brodů známe. Ještě že tam nebyli ti moji rodinní příslušníci. Tác mi trochu hází. Jedu sám. Sebevědomí jde do háje. Na třicátém až čtyřicátém kilometru si pohrávám s myšlenkou, proč jsem se nepřihlásil na kratší trasu. Já idiot, co si chci dokazovat? Na to, že jsem v půlce trati začínám prudce ztrácet síly. Zarazil jsem si spadlý řetěz mezi šlapací střed a nejmenší tác. Mrcha, nešel za žádnou cenu ven, zašlápnul jsem ho tam snad silou býka. Po 10 min. jsem vyhrál a řetěz vyrval. Dám si tubičku, zatnu zuby a jedu dál rychlostí, že by mě snad předhonil i turista senior s naloženou krosnou. Chytám druhou mízu, tubička zabrala, sjezdík na pláž podruhé již bez diváků dávám tentokrát uměle, asi jsem se už tolik nestyděl. V cíli, tentokrát už bez klád, si nenechám ujít zvednutou pravici, jako že jsem to dokázal, celebrita :-) (pořadí 518 za 3:45h)
Na svou obhajobu a podzvednutí sebevědomí musím na závěr konstatovat, že ještě 140 bikerů bylo horších než já (tedy včetně těch, kteří nedojeli v časovém limitu) tzn. poznámka autora „...nejsem žádná velká ryba, jsem čudla, ale úplně malá čudla nejsem :-) ))) ... rozuměj a nespojuj s naším kolegou Čudlou!

Slibuji, že se polepším. Pokud to se mnou půjde takto i dále, tak se příští rok raději přihlásím na závod odstrkovadel. Tam bych mohl mezi dětmi případně zabodovat :-)

Rošťák